Šumava mě volá: „Pěvče, juž máš chvat,
chceš-li na mých luzích kvítí natrhat,
hrstku k potěšení, hrstku ňadrám k líku:
kytku Hořce, kytku Srdečníku!“
„Unaven-li strádáš, občerstvíš se zas,
černé moře jedlí sivý skryje vlas,
vynes z moře krás těch ruče, nedbej příků,
kytku Hořce, kytku Srdečníku!“
Rád bych, věru, takou kytku trhal ztad,
leč květ utržený vždycky přes noc zvad,
kdo ví, zda bych z cesty přines komu k díku
kytku Hořce, kytku Srdečníku.
Nu když nepřinesu, stihne-liž mě žal?
nechať bych je zvadlé doma v knihu dal,
zde mi osvěží se, změní kouzlem rtíků
kytka Hořce v kytku Srdečníku!