Král Matěj nechce v Cařihrad na odbojníky víry, král Matěj dřív by zhubil rád Čech bludné bohatýry.
Jeť příliš silen Soliman, má třikráte sto hrotů; král Matěj dřív by z Kostolan rád vyhnal „Černou rotu“.
Měl kupných lidí jako much, a hejtmanem té láje jmín Němcem odchovaný druh, Čech nevěrný: „Franc“ z Háje.
A tomu „Franci“ podružen „Hync“ z moravského Žďáru, víť Matěj, že můž’ Čechem jen. Čech zhynout v boje sváru.
Tak přišel zbojník z končin všech, a Matěj Korvín brzy stál se svým sborem – měltě spěch – před kostolanskou tvrzí.
I počal boj a počal rej, až k hradbám vojsko lehlo... „Hej, vydati mi neváhej, své Kostolany, Švehlo!“
Smál Švehla se a lítil král: „Nuž zůstaneme tady, a nepůjde-li rota dál, pak umořím ji hlady!“
I pozřel střílnou Švehla Jan a druhům děl: „Den zlý je, král Matěj kolem Kostolan jak krt se v půdu ryje.
A řadí vozy kolem kol – to z Hájovy má hlavy – jen hleďte Plavců na chomol a na Kumanské davy!“
Hned uradil se bratrů sbor: „Slyš, Oldro z Grafenecku, spěš k Matějovi na tábor a vzkaz mu dones k děku!“
A Grafeneck šel z Rozgoněm... Už v královském jsou stanu: „List Švehlův, králi, viz!...“ „Co v něm? „Jen čti!...“ „Aj, touhou planu!“
I láme pečeť Uhrů král a v blánu pohled hrouží: „Ej, pěknou smlouvu Švehla psal! Bych propustil ho, touží.
Hle, píše: Odevzdám ti hrad, leč netkneš se mých sborů; vy žízeň máte a my hlad, tož zanecháme sporů.
My odejdeme z Kostolan níž k řece pod Karpaty, ty každému dáš země lán a vystavíš nám chaty.
Tam nechať bystrým sokolem si každý volně krouží; i kalich budiž nechán všem, kdo boží pravdě slouží!“ –
Pan legát, jenž byl přítomen, děl králi: „Hleď, už měknou; by směli vzdát se, povol jen, když kalicha se zřeknou!“
Tu Rozgoň hlavou zavrtěl, a hněvem zrak mu plane: „Co římský legát právě děl, to nestane se, pane.
To neučiní žádný z nás, znám ducha našich davů, spíš na špalek dá každý v ráz – i dítě – svoji hlavu!“
„Tož,“ vece Matěj, „budiž boj, nač domluvy a těchy? vždyť na husitských Čechů roj mám katolické Čechy!
Ať vzdá se kalicha, ta směs, sic do hrobu ji vženu; a za rukojmě ještě dnes chci Švehlovu mít ženu.
Ať sám mně přivede ji sem, než zví, co hlad a hoře; bylť beztoho mým dvořanem na budapešťském dvoře.
A nedá-li ji hned a v ráz, pak, nežli den se skloní, na lásky ždaný hodokvas sám přijedu si pro ni.
V tvrz utěsnám vás: v trojí kruh svých mečů a svých hrotů; už nedbá Husův starý Bůh na hloupou vaši rotu.
A že byl Švehla sluhou mým, než přidržel se Jíry, tož pevnůstku mu vystavím, ač trochu menší míry.
Tvrz třípatrovou – pěkný dům – a za stráž dám mu Plavce, to žertem bude Maďarům a hodem pro krkavce!“ –
Když uslyšel to Švehla Jan, v ráz stáh’ a zvraštil čelo: „Ej, proto hejno černých vran k nám tedy zaletělo?
Což zdřevěněla naše paž a znikly střely zraku? Ať řádí bleskem tesák náš v tom Uhrů černém mraku!
Vždyť máme ještě v žilách krev a v rukou cepy máme; nuž zazvuč žen a dětí zpěv, ven, ven se vysekáme! –
Chraň, Matyáši, živůtek, bouř z Kostolan se zvedá; kdo pravý Čech a pravý rek, ten ,vyležet‘ se nedá!“
A v hluku zbraní z tvrze ven proud ,Bratříků‘ už teče: proud tři sta mužů, tři sta žen, a všecko v Uhry seče.
Na vraném oři Švehla v před; jak v drva v šiky tesá, a každou ranou mrtev hned, kdo stihnut, k zemi klesá.
I klesá jízdný, klesá dráb, a Sikul Plavce kotí, jeť Matěj jako dítě sláb, kde Švehla Čechy rotí.
Hle, jemu v pravo starý kněz a v levo zbrojnoš mladý; už honí Uhry děs a běs a trhá jízdné řady.
I prchá Maďar odevšad; v tom – Švehla čelo mračí – voj Hájův lestně jako had v zad v jeho lid se tlačí.
Voj Švehlův skryl se po lesích, leč část ho na hrad vběhla; král smál se, v hněv však přešel smích, že lapen nebyl Švehla.
Děl zhurta Plavcům: „Ať vás kat! Ty vaše hlavy kleté všem napořád dám urubat, kdy Švehly nestihnete!
I zbrojnoše, jenž s Švehlou byl chci mít, i popa ,Bratří’, bych pro žert vám je pověsil, kam před jinými patří!“
I zavyl Maďar na poplach, jak šelma vyje divá... A v kostolanských doubravách skryt Švehla odpočívá.
Po pravém boku šedý kněz, po levém zbrojnoš rusý; Jan těžce raněn s koně slez’ a ví, že umřít musí.
Hruď krvácí mu ze tří ran: „Nuž dej mi těchu, kněže, vždyť už mi smutné zvuky hran zní s kostolanské věže!
Slyš temný dusot od kopyt a frkot ručích koní! Rád Matyáš by Švehlu chyt’; to husaři nás honí!
Jak bránit se? Mně hoří hruď, už vše je utraceno: jdu! Ženo, družko, s bohem buď, buď s bohem, milá ženo!
Strach o Tebe mám; žel, ó žel, toť nad mé rány rudé; mně míru čas už nadešel, leč s tebou hůře bude!
Ó jak mi Tebe žel; mám strach, smrt blíž a blíže kvapí, já umírám, leč tebe vrah v plen dravčím spárem lapí.“
A zbrojnoš kloní šíji svou: „Chci s tebou z vůle boží, líp na čakaně se Švehlou než s Matyášem v loži!“
A chytli je, a na provaz už biřic Švehlu váže, s ním králi v hod – ó hrozný kvas – i kněz i rusé páže!
Král zavýskal, až chvěl se stan: „Jaj, statní jste mi hoši, ty budeš pánem Kostolan, ty vůdcem na Sároši.
Hej, kate, Švehlu s knězem zhub! Nuž, šibenice stavte, ať klátí se ten vzdorný dub; už lid můj trochu bavte!
Ty, panošku, však milost měj! Pryč kapalín z těch skrání, spěš se mnou! Ruče, neváhej, má kostolanská paní!
Spěš, „sestřičko“ – král v smích se dal a vášně žeh plál v líci – dřív Švehla ženou tebe zval, teď mou jsi milostnicí.“
„Být ženou Švehlovou, toť dost: ať třeba tobě k smíchu, nad královský tvůj nach a skvost mám českou svoji pýchu.
Víc z „Bratrů“ každý nežli tys, a Jan byl vůdcem Bratří; víc tebou pohrdám, než kdys. Má duše reku patří.
Či smrtí chceš mě postrašit? spěš, spěš, jsem připravena; věz, za ctnost učila se mřít z nás „Bratří“ každá žena!“
A v prsa vráží sobě hrot, ret nechví se, ni ruka, vždyť v srubu hyne vůdce rot a horší snáší muka.
A Matěj puzen vášní zlou, že sklamán, hrubou paží tu dýku v prsách uvázlou v hloub bílých ňader vráží.
A lítí se, a lítí zas jak tygr prchlý z klece: „Je mrtva, ale na provaz ji s Švehlou věste přece!“ –
Když Švehla na popravu šel a slyšel, co se dělo, zrak vyjasnil a Bohu pěl, ač srdce puknout chtělo! –
Kat věsil „Bratrů“ do tří set – král Matěj šetřil zbraní – blíž Švehly visel kněz, ctný kmet, a panoš: útlá paní.
I volá král: „Teď hudba zvuč a chvalozpěvy Pánu!“ Leč nebe halí černá tuč, a rána stíhá ránu.
Jak kdyby šarkan do chmur vklouz’, hřmí hrom a lid se třese; král Matěj škube rudý vous, a legát křižuje se.
A vichor roste stále víc, král Matěj v plášť se krčí, hle, z temen Tater jemu vstříc meč boží pomsty trčí.
A hrozí, či to blesku střet, kde s mrakem mrak se honí? či přijíždí snad Bajazet, či mor na černém koni?
A všecko prchá z hrozných míst, a všecko tváře skrývá; v skok meluzině vichor hvízd’ a Švehla takt jim kývá.
Král z pole pádí – děsný zjev – zpět zírá pohled výří, a v jeho žilách stydne krev, a snědá tvář se pýři.
Až na Trnavě odpočal, strach znik’; je konec zlosti, a rudé víno nosit dal pro hodu černé hosti.
A volá: „Nuž, ať plesá Řím, a zítra časně z rána buď Pánu vonný kouřen dým a chvála zazpívána!“
A co král kázal, druhý den hned koná se a děje; je kvas a šašek zveselen si výská a se směje.
A zdobou lesklých rolniček na temné třese hlavě: „Ej, králi Matěji, tys rek, a všecko jde ti hravě.
Nad tebe nikdo nevynik’ od světa první záře; jaj, perutí svou krkavčík stín metá v boží tváře!
Ba, za ten kostolanský den, se skvostem na své kštici, měl bys být Římem povýšen – na zlatou šibenici! –“
Smích rozhostil se v komnatách, leč šaškovou jat řečí král zlícen vstal, a starý brach mřel v mečů děsné seči.
Tak skončen kvas, a druhý den v hrob Čechů, hradu stranou, i šašek, Slovák, položen; kdy asi k pomstě vstanou?
Cookies on Poetry Cove