Mlha v loži Otavině leží,
les dosnil zimy šedý sen,
a zlatou nohou po údolí běží
mladistvý den.
Zas v blankyt stoupá s horou hora,
a vyjasněn je nebesklon,
a s chrámu vížky, ana věkem chora,
vyzvání zvon:
„Spi klidně, koho bolí žití,
mír vejdi v hruď tvou jako host,
leč má-li žal tvůj větším duše býti,
spi na věčnost!”