Nad Blánicí vršek „Zlatý“,
pod ním Heřmaň, šedá víska,
pustím já se v její chaty
přes luhy a třasoviska.
Zadudám tam píseň pěknou
kmetům, mužům, mladé chase,
jak se doby divně vléknou,
jak vše jiné v našem čase.
Jak létaly krajem zpěvy,
skřivánků jak hejna sivá,
a jak nyní rolník neví,
proč jsou němy les i niva.
Zadudám jim staré zvěsti
o žoldáku Huertovi,
až rozbijou v ohni pěstí
stůl uprostřed javorový.
Zadudám jim zvěsti nové
o proradném sršňů roji,
vlast již kouší hůř než psové
a s práv vrahy jedno stojí.
Zadudám jim zas a znova,
jak sám Bůh už hněviv mlčí,
že Čech smyčky neusnová
na zběsilou chásku vlčí.
Zadudám jim při večeru
o cizácké černé sběři,
že se v jejich žilách věru
váhavá krev náhle zpeří.
Zadudám jim o půl noci,
než se obzor zžehne zlatem,
až synové jako otci
v reky vzrostou v hněvu svatém.
Až vzpomenou v náhlé chvíli,
že jsou děti oněch reků,
prsoma již tarasili
rozvlněnou zloby řeku.
Zazpívám jim do kuráže,
až se v očích jiskry znítí
a svalnaté jejich paže
okované cepy chytí.
Až ukují hroty z pluhů
z kos až zrobí ostré dýky
na vztek pestrých dobrodruhů,
na loupežné rozbojníky.
Až lid jarý zas a svorný,
s bleskem v oku, s ohněm v líci,
zpěv zapěje světoborný:
„Kdo jste boží bojovníci.“
Pak, mé dudy – to-li zmohu –
zalesknou se v zlaté záři,
a já nazpět dám je Bohu
v Strakonicích při oltáři.