Co útrap přešlo přes slovanské hlavy, co moří běd a muk a dravých zlob! Ba, z krve slávské stal se granát žhavý, jenž skvostem skryl se zemí do útrob;
co blesků na nás padlo s časů mraků, co skvostných perel ze zarudlých zraků, a co jich v taji posavad se lije? Kdo hrůz těch spočítá, by vzešlo zjevem?
a přece zvučným hlaholíme zpěvem: Hej, Slované, ještě naše slovanská řeč žije! Přec slávské síly nezhubila Zrada, přec Poroba jí nesklonila v rov,
ač cizích nájezdníků plachá stáda nám nad hlavami zžehli rodný krov; ač na kopytech koní svých a vozů prsť polnou roznesli a za lomozu
svých zbraní řádili, jak bouř když vyje; my žijem přec, a dým jsou nebezpečí, svých pokud ctíme svatých práv a řeči, pokud naše věrné srdce pro náš národ bije!
Ať na Kosovu Jarosť umírala, ať kryla Síla Bílé Hory vrch, ať Tatar zloba v Polsky hruď se drala, ať Plavec divoký až k Tatrám vtrh‘;
ať zrudnul Balt a zčervenalo Labe, přec Slovan bdí a k činu budí chabé; kde vzlétá duch, tam plazí se jen vzteky, on vítězí v jich klání neurvalém,
nechť lesť a zášť jej stálým třísní kalem!... Žije, žije duch slovanský, bude žít na věky! Kdo spoután láskou, myšlénkou a řečí a svatým právem, s ďábly vejde v spor!
Už láska pojí nás a chrabrosť léčí, ať mořím blíže jsme, ať skráním hor; my prací poctivou a prací svornou svou žulu bránit chcem i půdu ornou,
své háje, nivy, jezera a řeky; ať zuří živlové i vrahů tíseň, svou Slovan věčně zpívať bude píseň: Hrom a peklo! Marné vaše proti nám jsou vzteky.
Cookies on Poetry Cove