Harfenice.

Do krčmy přišla harfenice: „Nuž tiše, chaso, pozor dej, šenkýři, oko na sklenici, a ty, ty hrej a zazpívej!

Nu, nezakrývej jen své líce a zpívej, bledá harfenice!“ „„Vypučelo kvítko záhy, sluníčko je spálilo;

krásné mládí, krásné mládí, brzy se mně skalilo, a červánky jitra mého černá mračna zakryla,

matky smrt mně v pohár žití první smutek nalila!““ „Neznala jsem otce dříve, těžký, krutý byl to čas,

chodila jsem dům od domu: dejte práce, prosím vás! Zželelo se lidem dobrým, drahý podali mně lík, –

chleba dali sirotině, dík buď lidem – sterý dík!“ „Synu jich však budiž kletba, on mé žití podkopal,

lstivým hadem s plné růže vnad mých a mé lásky ssál: „„Kde jsi ty, tam vlast i moje, nebem mi tvé srdce je!““

„mluvil – lhal – kde's štěstí moje?! kde jsi smrt, má naděje?! – Víte co to, slibům věřit, milovat a srdce mít,

doufat, želet, oplakávat, modliti se, hanět, klít? víte co to, zoufat sobě, umírat a nésti žal,

ptát se boha, proč as pánům jiné, tvrdší srdce dal? – Vyhnali mne z domu, z kraje, krutý, těžký byl to čas,

na harfu jsem vyžebrala, harfou žebrám dítku zas; víte, co jest takto žebrat, více, co je nouze, hlad,

znáte, co to, poběhlicí volánu být odevšad? A tak byla moje láska bludná hvězda v nebesích?

hleďte, toto dítko malé, to mé štěstí a můj hřích; toto dítko má jen matku, s tou se hladem, žízní chví;

ta-li umře, bude žebrat, – v hadrech? v atlasu? bůh ví! – Snad i někdy otce jeho zajme svěží ztepilost,

oko dívky okouzlí jej – – věčný bože, dost, ach dost! Tak přebídně nemá žíti, hřích dám ještě k hříchům svým,

kámen – srdce své přivážu k dítku, pak je – utopím!“ On nechť dál jen v zlatě chodí, lesklé kříže na prsou,

velký kříž, ten v prsou nosí, těžší než ty zlaté jsou. – Toť má píseň, kratičká jen, nekvětnatá, prostý cit,

chtěla jsem si odpočinout, nyní chci však dále jít.“ – – Tak dozpívala harfenice, a zamyšlen byl šenkýř, host,

a šel-li sluha pro sklenici, děl každý: „Dost mám dnes, už dost!“ Pak dárek dal, šel ze světnice, a s bohem šla i harfenice! –