My sváříme se stále, ten i ten,
a čas a život letí jako sen;
hned hněvem plá nám tvář, hned siná ret,
a co z nás zbývá za několik let?
Přes květné moře zelenavých vln,
přes veský hřbitov šel jsem stesku pln;
hrob nový hrobník v rudou půdu ryl,
kde mrtvý dlel, jenž ondy pohřben byl.
Po sedmi letech – kratičký to čas –
měl jiný veň se uložiti zas;
a v hlíně lebku spatřil jsem a hnát
a bezvolně jsem zůstal u nich stát.
A zamyšlen jsem lebce hlavou kýv:
„Co byla jsi? co konala jsi dřív?
kam za noci i dne tvůj duch se nes?
Co chtěla jsi, co ždála? Odpověz!“
Leč ticho bylo vše, já viděl jen,
jak lebky hryz byl divně vyškeřen,
a z důlků vzhlížejících k nebesům
výš vznášel se a rostl záhad tlum.
Snad písně snila lebky oné skrýš,
jichž neznal svět a neuslyší již;
snad hněvu sup z ní na křivdu se nes’,
jak druhdy z mé, a co v ní skryto dnes?
A vzdechem z hloubi zachvěl se mi ret:
Hle, co z nás je za krátkých sedm let?
Čas letmo uniká a rovněž tak
náš k nebi zírat bude prázdný zrak!
A přec vždy sváříme se dál co den,
ač celý život náš je pouhý sen;
leč přijde smír: ať král je nebo rob,
vše život pohltí a zavře hrob.