Glorioly.

Den podjeseně – smutkem snad – mře v červáncích, a květné stvoly, jež do růžová zlíbal chlad, kol skrání mají glorioly.

Hle, v rubíny je proměněn jich žal, jenž v kapkách dolů padá; vše rdí se, leskne ven a ven, jak zlatem zkvétala by lada. –

Jak teskliva a šťastna přec je družina těch zvadlých stvolů! Má každá strast svůj ruměnec, a každý žal svou gloriolu.