– „Mne nikdo v Boha věřit nepřiučí, vše, co zde jest, jest vzruch a mocnost sil, jež prostor v sobě má, čím sní i zvučí. Zda tvůrcem toho jakýs pánbůh byl?
Jsouť víra s vědou pojmy jenom různé, mně jenom rozum s poznáním je bůh, jenž zhnětl v jedno ohavné i luzné, jak chtěl a velel bujný tvorstva vzruch!
Ta tvornost odvěká vše k sobě váže, co tušíme, co zříme ven a ven; kdo jinak věří, jinak mylně káže, by uspal lidstvo věčnou v půlnoc jen.
Jeť bez mezí a času vůkol všecko, vše ovládá a řídí vlastní ruch, blíž pravé víře bylo šťastné Řecko, kde boha vlastního měl les i luh.
Od stupně k stupni dokonalost stoupá, jak zákon přírody v ní zakotven, nechť jinak káže vaše věda skoupá, by lidstvo uspali jste věčný v sen.
Mně jednot jednota je všecko všudy a celek zůstává vždy nezměněn, jen částky mění se – to nejsou bludy – a každá vlastním vzruchem ven a ven.
Jen částky v celku mění se v mé víře, leč vývoj jejich nekonečný jest, duch květů můž’ se zdokonalit v zvíře a zvíře v člověka se může vznést!
A zlo a dobro pojmy jsou, jen slova, a k celku hledíš-li, zlo prchá hned, vše obrozuje v vesmíru se znova, jak odvěký to vzruch byl v zákon sved’.“ –
– ,A kdo ti zjevil ty tvé pravdy asi?‘ – „Mé nazírání v svět a rozum můj!“ – ,A odkud ty máš?‘ – „Pěstily je časy a lidstva poznání!“ – ,A tvoje zbůj!
To, kacíři, vše přeměníme záhy!‘ – „A pravdou bude rozum znovu zas, máť svět i člověk odvěké své dráhy, a z těch je nevyšine žádný z vás!
Těch nezastaví slova papežova a neuprosí pluky hloupých bab; co rozum lidský ve svém chrámu chová, to nepochopí slepý víry rab!“
– ,Ej, až tvé řeči utlumí dým dusný, až oheň stráví každý sval i kost, hned do Tibery vrhnem prach tvůj hnusný a proklet budeš církví na věčnost.‘
– „Tak bude, vím, leč v každé jiskře žáru i v prášku kouře bude se mnou Bůh, kam půjdou, půjdu též prost vašich spárů, v hvězd kolotavé světy, v nebes kruh!“
– ,Ty jinak chceš, ty nepřítel jsi Krista, jenž za lidstvo svou svatou cedil krev, a soudit přijde lidstvo dozajista a na vždy skončí lidský svár a hněv.‘
– „Byl člověkem, kdo narodil se z ženy, proč v holubici měnil by se bůh? A člověk v zášti na kříž natažený už z hrobu nevstane, když zchlad’ a ztuh’!
Jak může člověk v chléb své měnit tělo a sebe jíst, a pít svou vlastní krev? To všecko, vy jak díte, stát se mělo – Kdo okusil? Kdy pravda přišla v jev?
Vím, víra s vědou dva jsou pojmy různé, věda je v přírodě, a v té je bůh, a všechen život v bohu, kráse luzné, to věř, ať slep jsi, ať jsi něm i hluch!
Bůh není zvlášť, on bydlí ve svém díle, on v hmotě je a ve všem má svůj stan, i v pojmech je! Je v nadšení a síle, je nad vrch lidských snah i lidských han!“
– ,To blud je, odvolej!‘ – „Ne, bloud tak káže! Nač odvolat, o čem jsem přesvědčen? bůh síla jest, jež s nebem zemi váže, vy čemu učíte, je pouhý sen!
Jsem bezbožec! Však vy jste podvodníci! Ne! Neodvolám žádné ze svých slov! Nuž postavte mne trestem na hranici; bůh jest i tam, kde budu mít svůj rov.
Je klamem vaše písmo od počátku až do konce, až na poslední bod! Nač všecku námahu, nač všecku hádku? Vy díte: „Zjevení to“, já dím „svod“.
Jsem bezbožec, vy nástroji jste bludu, a kážete jen výmysl a klam. Vím, nejsem nic, nic nebyl jsem, nic budu, a vaše písmo za tlach bláznů mám!“
– ,Ej, nutno utlumit je třeba věru tlum bohopustých, zlotřilých tvých slov. Než jed svůj svěříš prokletému peru, spíš hranici ti dáme za příkrov!‘
– „Tak dobře jest; nic půjdu, v nic kde není, a nic kde není, není žalu též; mé nezžehnete přece přesvědčení, v čas pravda zvítězí, lež bude lež.
Dým z těla vnikne v domy vaše pyšné a vnikne do bezduchých vašich čel a bude dusit vaše srdce hříšné, až z mého vzejde květin vonný pel!“
Cookies on Poetry Cove