A mniši vztyčili své hlavy shýblé:
„Co učíš, všecko napořád je klam,
jest pravdou jen, co hlásá svatá bible,
kde boží zjevení jsou psána nám!
Ty hlásáš proti ní, že zem se točí,
že není veškerenstva pevný bod;
bys viděl duchem, vypíchnem ti oči,
dost skrovný trest to za ďábelský svod.
Však v žaláři ti netřeba jich ani,
dost mírný to tvých podvodů je lék.
Tam dost buď tvému mudřeckému štvaní
a ne-li, dáš svou hlavu na špalek.“
– ,Nic nehlásal jsem proti pravdě svaté,
jsem o všem v duši přesvědčení pln,
řeč kasuistická mne nepomate,
mne nepoučí příboj slovných vln.
Ať hrozíte, jsem odvolání dalek,
co řekl jsem, sám Bůh mi v srdce klad‘,
mne nestraší váš topor ani špalek,
mám vás i sebe znova klamat snad?‘ –
– „Nuž, budiž zbudována šibenice!“
– „Ne,“ řekl papež, „budiž poučen,
tam zkrotne v čas, až zpuchnou jeho líce,
tam v beránčí se změní tygří sen.
Dřív odvolal, nuž odvolá snad znova,
pak z Říma navždy vyhoštěný buď,
leč bludařská-li zas pronese slova,
pak neúprosná bude naše hruď!“
Když veden, ztýrán, v postrach všeho lidu,
dí mnich: „Mluv v posled, ať se skončí věc!“
I tyčí hlavu mudřec a dí v klidu:
,Už neodvolám! Svět se točí přec!‘