Blíž řeky žili na samotě všem zvyklí nesnázím a zlotě, a kolem chaty z dřev a hlíny šla cesta z města do dědiny.
Leč dětí neměli, ač dlouhý čas vrchem byly jejich touhy, i čekali; však přešla léta, a po naději bylo veta.
Když večerní se hvězda zvedla, plet’ sítě on, a ona předla; muž na lov šel, když zora vstala, a žena o dům pečovala.
Tak klidně žili družka s druhem, kdy slunce pobíhalo luhem a děti, jdoucí z městské školy, květ pestrý domů nesly s polí.
Však v zimě na slaměnou střechu mráz štědrý vrhnul pro potěchu těch školních děvčátek a chlapců hrsť sivě zčepejřených vrabců.
A děti do smíchu se daly, když vrabci na střeše se prali; jich velké oči, malé tváře, hned byly učiněná záře.
Tu rybák nejbujnějším z chásky blah kučeravé hladil vlásky, a žena, šťastna v takém ryku, květ líbala jim rudých rtíků.
A dlouho za tou cháskou zřela, kdy šla i kdy se navracela, i rybák, u práce nechť sedal, vždy k oknu dumnou hlavu zvedal.
By hladem vrabčíkové malí a děti smutkem nestrádali, vždy v městě, krejcary když zbyly, cos oba tajně nakoupili.
Když mládež na půl honu zhlédli, juž ke truhle se oba zvedli, a hodným – skoro všechněm – stranou dal každý mandli cukrovanou.
Když prchly však ty dětské nožky, a vrabci ukryli se v došky, tu rybák s ženou, radost v líci, blíž kamen sedli na lavici.
A hovořili o těch dětech a mladých vrabcích, starých letech, až sen, jenž zkvétnul stračkou v setí, jim na klín vsadil vlastní děti.
Cookies on Poetry Cove