Ve troskách mého žití slunná záře,
toť dceruščin je smavý oka žeh,
on čarně svitá ňader na oltáře,
jichž světec mnohý vášní v popel leh’;
však jak ten pohled s popelem se mísí,
zas světec znova v popelu se křísí
a z nitra se mu vine dlouhý vzdech.
To uvolněný sup je mého přání:
kéž ona chvíle zavítá mi vděk,
až mnou tak často zulíbané skráni
dám skrovný vínek skrytých fialek,
jež, jí když čelem jarní snové letly,
mně pod závějí sněhu v hlavě kvetly
a jež jsem pro ni střádal celý věk!