Fialky.

„Fialky, fialky!“ „Aj, fialky! Čí jsi, mé dítě?“ „Z hor hajných; chorou matku mám; šla do lesa jsem na úsvitě,

kde fialky vždy hledávám. Sníh roztál, chladná byla rosa, a studilo to do nohou – vždyť také v zimě chodím bosa –

nuž kupte, slyšte ubohou!“ „Fialky, fialky!“ „Jsou první?“ „Nejsou! Ty jsem dala juž na zánovní otcův hrob;

vždyť říkával: „Viď, moje malá, ty nenecháš ho bez ozdob?“ Tož od nešťastné oné doby, co paď nám dubem rozdrcen,

vždy pro něho ty první zdoby mi v háji hlídá starý klen.“ „Fialky, fialky!“ „A odkud jsi?“ „Tam z oné chaty!

Kol všude dlouho leží sníh, v něm vítr běhá jedovatý, až stráně zlíbá zlatý jih; co darem dneska – jako maně –

mi z teplých světa končin snes', ta kvítka – pohleďte jen na ně – jsou natrhána ráno dnes.“ „Fialky, fialky!“

„Ty chvíš se?“ „Chvím! Zle, zle jsem stydla, moc sychravý byl ranní čas, leč pták, jenž v houští tříbil křídla, svým výskáním mě zahřál zas;

já za ním kráčela jsem stále, vždyť tam, kde zazpíval, kam slét', vzrost' slunnou touhou nenadále ten – pohledněte – milý květ.“

„Fialky, fialky!“ „Jen voní-li?“ „Jsou plny vůně, a nezvadly mi, bohudík! Nuž kupte, matička mi stůně,

a není chleba, schází lík; ó pomozte nám v kruté tíze, vždyť nemocné tím dáte dar – a suché fialky i v knize

jsou upomínkou zašlých jar.“ „Fialky, fialky!“ „Hle, jak jsou temné! Řídké krásy! Jak ze sametu každý list...“

„Jsou někde ze zahrady asi?...“ „Ne, nelžu, z lesa, buďte jist. Tož kupte! K ránu se mi zdálo – ach přehrozně ten sen mě lek' –

že při matčině rakvi stálo to Jaro s kytkou fialek!“ „Fialky, fialky!“ „Nuž dej, co v košíčku ti zbylo,

ať potěší mě jejich dech, dost srdce dlouhou zimu nylo a v těžkých vázlo starostech; mám také milé, drahé hroby,

též jim buď něžný jara děk – a srdce tvé ať také zdobí, mé dítě po veškeren věk fialky! –“