Jsem z bláta jenom uhněten a z prachu,
jsem ubožák, jejž neznámý kdos drtí;
sten rozkoše mě na svět vyslal v strachu,
ten první strůjce života i smrti.
Mé žití kalnou věčnosti je pěnou,
mé oči krvavé v tmu záhad hledí
a v srdci s kořistí slz nakupenou
žal: dřímající nábob ukryt sedí.
A mozek můj je orel nezkrocený,
jenž z klece lebky marně výš se vznáší
a žhavým spárem škube její stěny
a hrozbou do nebes jen sebe straší.
A stále nadarmo své síly maří,
by oka žárem pronik’ záhad stohem,
a marně se vším, co je kol, se sváří,
i s duší svou i s neznámým svým bohem!