Jako na hor sivé hlavy,
na skráně mi sletěl mrak;
juž se nebe nezaleskne,
duše moje stále teskne,
a loď stále dál se plaví,
a mně stále vlhne zrak.
Sama sedím ve přídomku,
kloním hlavu níž a níž,
dumám, čekám, neustále,
že mi jako ptáče malé
s břehu zelenavých chlomků
na okénko přiletíš.
Nepřilétáš, marně volá
stesku píseň o pomoc;
hledím v dálku, hledím k nebi,
hned to mrazí v snivé lebi,
hned div, že to nevzplápolá –
hynu, zhynu! Dobrou noc!