Divokrásné moře, jehož ňadro čerstvý přítok zvedá, odliv niží, v srdce mé jsi žalu dalo jádro, jenž se smutkem ve tvých vodách zhlíží
zmáhajíc se v uplakanou robu, která na dně dávných věnčí hrobů. Na tisíce pohřbeno Vás tady bez památky velkém na hřbitovu
srdcí čistých, – srdcí plných zrády, nikde kříže tady, nikde rovu, jenom vlna, jež se časem zvedá, jako sirá vdova na hrob sedá.
Žádný kámen hrob váš tu netíží, hle, a předce mysli mojí zdá se, když se v nitro modrých vod těch hříží, že též pomník z vod těch pozvedá se,
pozvedá, když bouře blesky tráví a na hroby vaše vlny staví. Želím vás, jenž tady spočíváte, vás, jenž nikdo nesměl obejmouti,
na rakev by plakal slze svaté, nesměl sprovodit vás v slední pouti, nemohl vám dáti na hrob kvítí, ni se na pažitu pomodliti.
Želím vás, jenž vlastní krví vřelou, modré tyto vlny barvili jste, když jste v hluku války silou celou zaprodali bratry smrti jisté;
Pro vás – pro ně – zda jste nevěděli, že snad mnohé oči zaslzely. Vás však nejvíc, nejvíc želím, drazí, kteří v lagunách tam spočíváte,
vás, jichž kosti na břeh bouře hází,15) kosti bílé, zneuctěné svaté, vás, kteří jste jako hrdé skaly pro svobodu drahých bratrů stáli. –
Bertuccio, muži z nízka rodu, pyšným chlapem z šlechty pohaněný, první umíral jsi pro svobodu, krví musil’s barvit bílé pěny,
protože jsi hedbávnou tu chátru na stupeň chtěl sourodných vést bratrů.16) Bertrand bídný také pohřben tady, potravou snad mořské stal se zmije,
která tímto trupem hnusné zrády otrávená při dně vod se kryje, aby míst těch znesvětila vodu, kde jsou ti, co padli pro svobodu.
Bertuccio, čtyry sta vás setbou, – pro volnosť jste umírali tiše, vaše smrť však hroznou byla kletbou signorie světovládné říše,
leč vašimi dětmi vlasti dáno to, co vámi bylo pochováno. – Nehynoucí pomník v lidstvu máte, jako bratří tam na Bílé hoře,
snad se tajně v noci pozvedáte uvidět, zda posud rudne moře! – ? – – Nerudne, to slunce z mraků vstává, pozdrav vám i nám i světu dává!
Cookies on Poetry Cove