Má světnička je prostý malý kout,
k ní přikován jsem vazbou dvojích pout:
jsou milá žena má a moje Lila;
cit rovnou cestou orlem k nebi vzlétá,
ta přítulně-li pouta plnokvětá
kol šíje se mi svila.
Vy, již svá hrdla v zlatých límcích máte,
snad pyšně slovům těm se usmíváte,
leč přec je tak a bude bohdá vezdy,
ty čtyry zory ze dvou milých tváří,
jež ve zvučící nitro moje září,
jsou víc než vaše hvězdy.
Mám víc než řádů stuhu malovanou,
mne miliony písní v duši planou,
nechť v prostou řízu postať má se halí;
když vsednu na svou okřídlenou brůnu,
výš hradů vašich vylétám, výš trůnů
a vidím, jak jste malí!