Květ bílý vánek v kadeř dvojí:
mé ženě a mé dceři tkal,
když v máje v podvečerním šeře
jsem pod jabloní s nimi stál.
„Hle, tatínku, nám jabloň, přeje,
a vrže květy zas a zas!“ –
„Mé zlaté dítě, tak se děje,
vám na skráň vánek květy seje,
mně časné bouře hodokvas!
Vy ráno, drahým vlasů zlatem
zas ozáříte síňku mou,
květ bělostný z nich sprchne chvatem
a zaskví se vám pod nohou;
však květ, jejž tajně jakás paže
mně na skráň vrže, cloníc zrak,
jenž, „skloň se, skloň se,“ stále káže,
a v pouta myšlénky mi váže,
ten nesprchne juž nikterak!
Však nežaluju, teskním pouze,
ne sobě k vůli, ale vám,
by nevešla snad jednou nouze
v tu síň, kde ukryty Vás mám:
by zimou jste se nezachvěly,
by v oku slz netuhnul proud
i svěžesť pod bílými čely,
a zvolna život celý, celý –
by laskav byl vám Boží soud!
Kdy stydly by však ruce bílé
a z ňader dral se těžký vzdech,
tu ruče po těch, duše milé,
mých sáhněte si pokladech,
jež psával jsem vám v lepší době,
když plála hruď, skráň samý div,
z nich ohník udělejte sobě
a zahřívejte ručky obě,
jimiž jste objaly mne dřív!