Stál jsem za červánků při májové vnadě
na dědově dávno odcizeném sadě,
všecko vůkol zvolna utichlo a spalo,
rudým zlatem nebe údol oblévalo.
Stál jsem v zamyšlení dlouhou dobu, dlouhou,
srdce chvělo se mi lítostí a touhou,
tu v korunách stromů let zašuměl vánku,
zavzdychaly větve jako z polospánku.
Z dálky zvonek teskně na klekání zvonil,
mimo mne i ve mně vonný květ se ronil,
květ vzpomínek zlatý v duši a touž chvíli
na skloněnou hlavu květ jabloně bílý. –