Zúpěl otec s matkou. – Třetího dne v šeru v rouše nevěst s pláčem pochovali dceru, muzika jí hrála, vyzváněli hrany, naříkali dívky, mládenci i panny.
Růží keř jí vzrůstal u hlav: jarní chvíle, neměl květů kromě jedné růže bílé, ta však na hodinu čilých vánků spěchem všecko zčarovala líbezným svým dechem.
Bloudil junák krajem; k hřbitovu jel v bludu, utrhl tu růži: „Těchou mít tě budu: bez růží jsem trávil dobu války celou, náhradou mi dýchej v síňku osamělou.“
Za klobouk dal růži, vesel domů kluše, prodchnuta je síňka, nadchnuta je duše; do vody svou kořisť sličný junák staví, co ji spatřil, nijak nechce mu jít z hlavy.
Na lože si lehá; měsíc nebem kráčí, vzdychá junák, chví se; zdá(li se co spáči? Zdá! – květ roste, roste, z něho dívka bledá ve svatebním šatě tajemně se zvedá.
K junákovi kráčí, bílou ruku dává: „Růží vzal’s mi duši, hledám svého práva, tvé chci za ni srdce; dej mi políbení, juž pomoci žádné mně i tobě není!“
Za ruku ho béře, kloní se a shýbá, na dumavé čelo přítulně ho líbá, něžně usmívá se, na ňadra ho vine... junák probouzí se, všecko rázem hyne.
Zmámen procit junák: „Sen byl!..“ Leč den vterý zase z růže vstává dívčiny stín šerý, rychle přistupuje ku snícího loži: „Zlíbej mě, ó zlíbej, je to vůle boží!
Dávno jsi mně souzen, já souzena tobě, růží jsem ti vzrostla na zánovním hrobě, zlíbej mě, ó zlíbej, vřele, z ňader hloubi, jak se milá s milým v blaha době snoubí.“
Za ruce ho béře obě, níž se shýbá, na čelo i líce roztouženě líbá, mile usmívá se, na ňadra ho vine, junák probouzí se, všecko rázem hyne.
Zděšen junák vstává... „Sen byl!...“ Leč den třetí přízračný zjev dívky zase k spáči letí: „Dej mi políbení,“ prosí, lká a vzdychá, „nevěstě jak sluší z lásky od ženicha.
Jinak míru není mně a tobě taky, bloudit by nám bylo věčně mezi mraky; vzal jsi moji duši, mým je srdce tvoje, sic budeme oba v hrobě bez pokoje!“
Kolem krku béře, níž a níž se shýbá, na skráň, líce, ústa horoucně ho líbá, směje se a k ňadrům vášnivě ho vine, ji navzájem junák – doba v půlnoc plyne.
Šílen hoch se budí – k uvěření stěží – bílá růže svadlá na srdci mu leží; její ret však tajně ve světničku šerou dýchá netušeně vůní tisícerou. –
Strádal od té chvíle švarný junák mladý, nebylo mu léku, nebylo mu rady; v oku jiskra hasla, srdce v ňader těsnu, tvář(li zruměněla, bylo pouze ve snu.
Vedle hrobu s keřem nový kopat káže... Skonal, růži k prsám tisknou svadlé páže, muzika mu hrála, vyzváněli hrany, plakali junáka mládenci a panny.
Vsadili též jemu keř jak dívce prve; nezkvetl krom jednou růží jako z krve, ale divno věru, jara mocná síla na druhém též keři květ zas vynutila.
Květ ke květu stále kloní se a shýbá, jak když milý milou objímá a líbá, urvat růže nikdo zde se neodváží: duše jsou, dí pověsť, hrobu toho stráží.
Cookies on Poetry Cove