Zas na moři se koráb plaví,
jak racek v tlumě druhů svých,
a vánek s vlajkami se baví
na štíhlých stěžnů vrcholcích;
však dojede-li šťastně cíle?
Slyš, pestré pleny s lanoví
a vlny moře potměšilé
vždy šumí jen. „Kdo ví, kdo ví!“ –
„Zda věříš, milá, v život blahý,
tak klidný, jako býval kdys?“
„Ba věřím, kříž mám v srdci drahý,
tím drahým křížem, milý, tys!“
„Rci, čekáš-li zas bouři klatou?
To dálné, šíré moře viz!“
„Ba ne, mám v duši kotvu zlatou,
tou zlatou mojí kotvou tys!“
„Zda mým je tedy v míru, v boji
tvé mysli každý zvuk a rys?“
„Ba věř, mám v ňádrech srdce dvojí,
vždyť srdcem mého srdce tys!“
A vesele loď dál se nese
přes siné vody ruch a vír,
skvost perel na ňádrech se třese,
a stožár, jako bohatýr,
výš do modrých se oblak zvedá
hrd na řády: tret vlajkový,
ten jistě najde, čeho hledá...
a vlny zas: „Kdo ví, kdo ví!“