Běží Vesna bujnou travou,
les jí v ústret kývá hlavou,
a štěp dutý v pole kraji
ramena svá rozpíná jí:
„Vesno milá, milá Vesno,
v skráni mé i hrudi těsno,
zbytek krve mi tvá zlatá
zář změnila na poupata.
Tisíce jich všude vsuto,
samý květ jsem, nesnesu to,
nesvoláš-li ptačí schůze
k slunným písním na haluze!“
Zavolala Vesna ptáky,
zazpívali, kde byl jaký,
a štěp dutý jejich zvěstí
v zaniklé se vesnil štěstí.