Den zimní k noci šedou hlavu shýbá
a siným rtem jí chladné líce líbá,
stkvost třepotný, jejž v plášti mraků nese,
jí k nohám vrže zas a zas,
leč za to nebe na úžas
jí v temné kštice hvězdy třese.
Ó hle, jak hvězda hoří každá, plane! –
Kéž noci ta v mou duši písní skane,
tak velikou a čárnou, jak je sama,
jen z horoucí bych duše přál,
bych v slunných dobách neroztál
tím planým skvostem, jejž má pod nohama.