Z nitra srdce kytku zlatých květů
vrhlo slunce zemi na pochvat;
jas jí přelít líce, a již v letu
v svatební se odít spěla šat.
Ustaň, země, touha tvá je marná,
čas se změnil, ukrátil se den;
toť jen slunce upomínka žárná
na ztracené lásky plachý sen.
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.
Duma v podzimním slunci. · Adolf Heyduk · Poetry Cove