Zas růže vonnou píseň z duše roní,
a z ňader ptáků zvučné květy voní,
a na topolech roste jarní zlato,
a srdce moje rozčeřené citem,
je nadšení a blaha pod blankytem
zas v náruč bohorodé krásy jato.
Ó, jara vnadné dcery, máje noci,
jež září hvězd sny božské lásky sníte,
jak divnou vábíte mě k sobě mocí,
až vaším jasem vzchází mír v mé duši
a z tůně myšlenek se k světlu vzruší
mých citů květy posud nerozvité.
To nejkrásnější chvíle mého žití,
v nichž srdce citu plamenem se nítí
a zemské ňader bejlí žárem zmůže;
tu šťasten sním, až z oblak temné lodi
Den usmívavý v blahé touze hodí
na srdce jitřenčino první růže.
Pak procitnu, a žití tuhé paže
zas v povinnosti okovy mě váže
a mocí vleče k úmorné mě práci,
kde z hloubky srdce krev se rudá cedí
a mlhou slz zrak smutně k hrobu hledí,
kam mrtvoly mých snů se střemhlav kácí. –