Na sosně v lese hučícím
z útulku teplého hnízda
úzkostným strachem bolestně
pískle v hruď raněné hvízdá.
Sotva je slyším, v dumání
tulím se k starému kmeni,
v hučícím hvozdě opodál
ptáčete slyšeti není. –
Nejsem-li jemu podoben
se srdcem teskným i písní?
Sotva že duše nejbližší
tuší, co ňadra mi tísní.
Méně jsem, než to pípnutí,
v hnízdě jímž vzdychlo si drozdě,
stejně jak ono ztrácím se
v života hučícím hvozdě. –