Bouř podzimní, ta nezná smilování,
co v cestě jí, s tím napořád se sváří,
a směje se a chechtá jiných lkání
a vždy je neúprosná jako stáří.
Vše jedno jí, zda mlází rve neb klestí,
zda růže jen, či duby z půdy páčí;
a stáří také nevybírá cesty
a přes hlavy i srdce přímo kráčí.
Co skácí se, to čas v svém lůně schová,
co zlomí se, to vykvétá juž stěží,
a přes les nový zas a srdce nová
dál ruku v ruce bouř a stáří běží.