Jsem jako tažné v kleci ptáče:
když přijde jaro toužím v let,
mé srdce usedavě pláče
a chce se nésti v šírý svět.
Leč marně vzdouvá vetchá křídla,
zle přistřihl je krutý čas,
v led rosa na percích mu stydla,
a táhne srdce k zemi zas.
Ach, marně perutí svou mává,
a vylétnout-li touží přec,
v mříž hlavou bíti neustává
a s křikem mrtvo padá v klec.