Bílý leknín na jezeře vzrůstá –
snad že siná ústa mrtvé děvy,
snad to sítí kadeř její hustá?
Kdo že poví? Nikdo! Žádný neví!
Mír-li to či stesk zří plesu z oka?
modlitbu-li za dvě duše říká?
Zdroj jen, padající do hluboka
jeho srdce, úpěnlivě vzlyká.
A já dumám břehu na skalině
o pohádce žití, lásky vzplání,
o bolesti duše, lsti a vině,
o smrti a božím smilování.