Noc hvězdná sivým křídlem věje
cit divný do všech ňader cev,
můj zrak se kalí, srdce chvěje
a krůpěj krvavá se leje
na štědrovečerní můj zpěv.
Dřív létala má duše domů,
teď nemá sil, vždy strádajíc,
a požalovat není komu;
jdu přec – ach, vrchů do průlomu
mně nikdo nepřichází vstříc.
Leč vidím dávné, zlaté stopy
dvou drahých lidí v sněhu plát –
mé oko slzami je topí –
zda jejich ruce mých se chopí?
zda zlíbáme se nastokrát?
Ach, nelze celovat těch kšticí,
mne doba přelstila, je věk,
a nelze také dítku říci:
„Pojď, vylíbej jim starost z lící,
jsouť babička a dědeček!“
Kam nesahá však ruka v bolu,
tam dospěl vroucí písně let:
dnes, drazí, dnes jsme všickni spolu,
v mé prosté síni, v čele stolu,
vás vítá zrak a líbá ret.