Cos divného mou duši leká,
a vždy mi zvlhnou kraje řas,
když rolník první pole seká
a v řádky klade zlatý klas.
I chvěju se jak ono setí,
jež zvlnil bludných vánků vzdech,
a se skřivánkem z něho letí
má píseň s rosou na křídlech.
Jsou vyplašeni stejnou chvílí
a polekáni s družkou druh;
když rolník jásá, oni kvílí,
a Jeseň zvolna kráčí v luh.