Písně, mladých ňader zdoby,
úsměvů a vzdechů směs,
za jeseně bouřné doby
třesoucí jsem rukou snes’.
Co v nich ondy kvetlo, zbledlo
hojnou slzou vlhkých řas;
a co vůně z nich se zvedlo,
dávno rozvál bouřný čas.
Dětských tužeb první květy,
shořte, ač to krutý soud!
Leč kde tužeb zašly světy,
jest i písním zahynout!
Vzplála rázem hrstka písní,
a mně z ňader dral se vzdech:
„Ach, co člověk z mládí vysní,
hyne v žití plamenech!“
Slunný požár mého blaha,
hranice mých přání! Žel! –
Ruka chvatně k srdci sáhá,
a zrak znova zaslzel. –