Letí motýl volně, výše
jako lidská přání,
neví, v hloubi oblačné že říše
mračno křídla šíří v hrdé pýše
a že bez ustání
s nebes sličné tváři úsměv shání.
Letí motýl; mrak ho stíhá,
zlobu v černé hrudi,
zdobný plášť mu trhá kapek tíha –
juž se motýl smutně v pádu míhá,
hyne, křídla sklání!
Přeubohý motýl: lidská přání!