Což ptá se ptáčník lapeného ptáka,
zda jara zjev jej na výsluní láká?
Což ptá se osud po tak dlouhá léta,
zda netoužím snad do šírého světa?
Jsem chleba otrokem, už po všem veta!
Když těká jaro po květnatém luhu,
já vězněm váznu v povinnostech kruhu
a cítím jen, jak ducha mého víže
a hněte skráň a písním křídla stříže
chléb, tyran můj a potřeb hrdé kníže.
Tak umírám a hynu; jenom ve snu –
sám nevím jak – si drobnou píseň hlesnu.
Leč práce den když úmorné zas přišel,
Zda pěl jsem ji – já nevím – snad jen slyšel
kdes na Šumavě v starých sosen těsnu!
A tak z dum vyrušen zas v dumy klesnu!