Z dob minulých, když v nebi vybásněném
má mysl bloudila a světem noha,
nic nezůstalo mému srdci věnem,
jen z trpkých okamžiků bolest mnohá.
Mé dumání ji skrylo pestrým květem,
jak vesna vřesem zrytá ňadra skály,
a písně těšily ji zvučným retem,
a rýmů souzvukem ji uspávaly.
Zda navždy skryta jest? Ó, toho ptaní!
bouř častá bere všecko: květ i listí,
a pak ten v duši vrytý žal i lkání
lze jako dříve každému zas čísti.