Kvetou-li růže na trnitém hlohu,
pak vím, že na květ též se ještě zmohu,
nechť pozděj bude snad;
jeť příliš v stínu štěstí mého sad,
leč slunce záhy do výše se vznese
a pak mně s křídel pršek světla střese,
bych nezhynul a neuvad’.
Leč nechci, abych ovinul se kvítím,
a nelze též; vždyť v zachvění to cítím,
že tuhne žití boj;
ten tam už zlatý myšlének je roj,
já toužím jen, by vždy mi v srdci kvetla
vlast, růže jediná, s tou čarnou rosou světla,
z níž prýštěl se mých písní zdroj.