V okna Zima své mi nosí trety:
drobné kytky květů peřestých;
nejste-liž vy zpeřestěné květy
mrtvé zjevy jarních přání mých?
Plno ve vás jasmínu i růží,
máku, kopretin i zvonků směs –
proč že všecko tajemně se druží
do bohaté kytky teprv dnes?
Proč té kytce, již tak štědře sbírá,
marně velí: „Voň a v barvách plaň!
Sklamání! Má duše na květ zírá,
jak na stuhlý pramen mroucí laň!