Duma o dobách mládí.

Svých mladých vzpomněl jsem si dob, chvil milostného štěstí, snů hvězdnatých i slunných zdob a lauru ratolestí,

leč náhle srdce pojal žal, jak vlk, jenž kořist chvátí, – ten čas – ten čas, ráj snů a krás,

už se mi nenavrátí! Zřím posaváde před sebou ty doby rusovlasé, jak svůdně podkasány jsou

a v čilém hodokvase jich bílá říza kmitá se, že sotva postav znáti! Ten čas – ten čas,

ráj snů a krás, už se mi nenavrátí! Ten mládí ráj vil bílých pln, a každá vrchol něhy,

noh liliemi stoupá z vln na mysli květné břehy, i šeptá, volá, vábí mne... ach, nelze vnad těch dbáti! –

Ten čas – ten čas, ráj snův a krás, už se mi nenavrátí. Ten tam! Snad do hvězd se mi skryl

a s porosenou tváří v hloub ňader v klidu nočních chvil mi toužně s výše září; kéž z té bych záře písním svým

moh’ gloriolu tkáti! Ten čas – ten čas, ráj snův a krás, už se mi nenavrátí! –

Již nelze odpočit, – ó, žel! – v tom ráje květném ruchu; zkad vzletných písní zvučný pel zní tajemně mi v uchu;

zda ještě uslyším je pak, až v hrobě budu spáti?... Ten čas – ten čas, ráj snův a krás,

už se mi nenavrátí!