Padá stromu listí, padá
na vřesitý mech;
čas to velí, čas to žádá,
marný vzdech;
nemůže přec jinak býti,
než chce tvorstva duch,
zhynout musí, má-li žíti
věčný proměn ruch!
Padá listí stromu mdlého,
rozpadne se v prach,
zimní bouře roznese ho
po nivách;
smete vše, ba její síla
roznese i náš;
co ti země zapůjčila,
zase zpět jí dáš.
Nežel! což ti z květů deště
nesprch’ lístek též?
nebyl’s šťasten? Nuž, proč ještě
žaluješ?
Nech tu bouři, ať se honí
světem dál a dál,
jeden lístek také voní,
na květu-li stál.
Zavři ho jen v duše knize,
tam ať sní svůj sen,
věř, že budeš v žalu tíže
spokojen!
Nač stolisté růže vůni
mít chceš, světa host?
Jeden lístek v ňader tůni
svěží mít, je dost! –