Jak divně bouří v ňadrech city,
když zřím tě, strome rozložitý,
kde sedával jsem v ruce knihu, –
můj v osamění celý svět –
tys do ní vrhal mi svůj květ
a zasypal jím čela rýhu.
Byl obalen jsi květnou vnadou,
byls králem štěpnou nad zahradou,
a divili se, kdo tě zřeli:
„Co plodných bude v podzim krás!“
Tu potulný se zjevil mráz,
a květy povadly a mřely.
A přišla Jeseň, zvala k hodu,
tys nepoznal však krásy plodu...
Zda cítíš, jak to v ňadrech zebe?
Leč druha máš – už kliden buď –
když na svou – na tvou sáhám hruď,
stát mohl bych zde místo tebe.