Stromové štíhlí
v zelené chvoji,
u vás mi volno,
přátelé moji,
u vás má ňadra
útěchy ždála,
když květy lásky
bouře mi svála;
u vás mi, drazí,
volno a milo,
nechať se oko
mlhou juž krylo.
Stromové svěží,
junáci rodní,
vzpomínám na vás
teskně den po dni,
vzpomínám na vás
v noci i ve dne;
temný je vlas váš,
ale můj bledne,
týl váš je přímý,
můj však se kloní,
a ta má svěžest?
Dávno je po ní!
Stromové družní,
v tajemném šumu
pěli jste se mnou
přemnohou dumu,
a když žežulka
kukala v dáli,
bystré mé oči
radostí plály;
teď, když žežulku
slyším, jak kuká,
při každém zvuku
srdce mi puká.
Stromové kypří
jarého těla,
k vám moje píseň
přečasto spěla,
na nízkém keři,
u prostřed hvozdu
slouchala zvěstem
mladistvých drozdů
zkoušela k letu
motýlí křídla,
nemohla vzlétnout,
v rose mi stydla.
Stromové věrní,
šumte a pějte,
stydnoucí píseň
dechem svým hřejte,
vždyť se k vám tulí,
toužebně vine,
kryjte ji, chraňte,
nežli mi zhyne;
výš by se vznesla
skřivánčím letem,
až moji rakev
ovijou květem.