Dům polesného skryt je v lese
a sotva střechou zírá ven,
pod římsou jiřička juž nese
a šťastna hledí z hnízda ven
a těší se, jak v slunci krouží
sbor mladých dovádivých much,
jež všecky mladým snésti touží,
až v hnízdě rozmnoží se ruch.
Les opět ozývá se písní,
toť mladistvé je ženy hlas,
jíž v hedbávných se vlasech tísní
mák krvavý a zlatý klas;
hle, v loktí hošík černovlasý
jí líbá skráně, tvář i zor
a výská... Lesný v čele chasy
zpět domů navrací se s hor!
Však není již ten stařec sivý,
je statný muž to: jeho syn,
leč ty jsou lesy, pole, nivy,
táž údolí, týž horský týn.
Jde rychle; hošík ručkou kyne,
a smíchem tají se mu dech...
muž ženu s dítkem k srdci vine,
a ústa planou na ústech.
Jdou domů; muž sňal pušku s plece,
máť šťastna, hošek ukojen...
síň prázdna však, jen špaček z klece
jim v ústret volá: „Dobrý den!“
Kde staří jsou? Zdaž lidé vědí,
sad nemluví a něm je les,
jen strážcem u kolébky sedí
jich dávný soudruh, věrný pes.
Kde jsou? Šli pěšinkou tou prostou,
jíž každý půjdem, toť náš los,
a stromy budou růst’, jak rostou,
a jako dříve zpívat’ kos;
a jiřičky až z hnízda vzletí,
v čas jarní navrátí se zpět –
a v starý domek nové děti
a nový člověk v starý svět.