DŮM POLESNÉHO.

Dům polesného skryt byl v lese a sotva střechou zíral ven, leč v čas, když louka květy nese, zněl ptačím zpěvem celý den;

však nejen z jara, zvučelť také, když přisel smutný zimní chlad; tu pělo děvče hvězdozraké, že ozýval se hvozd i sad.

Rád polesný měl děvče hodné, jež na srdce mu vložil druh, když cesty žití zlé a svodné jej vedly v jiných vlastí ruch;

tam našed klid list poslal z dáli: „Mám domov, zle však strádám zas, než k nebeskému půjdu králi, mé dítě vyprav na Kavkaz.

Kaž sprovodit’ mou Evu k moři, a další cesty vhodný plán ať zcela podle svého stvoří můj přítel, lodi kapitán.

Bůh zaplať všecku Tvoji péči, já vděčným budu po sám rov... leč více díků mám než řečí a více lásky nežli slov!“

A polesný vzal pušku k pleci a smuten byl a nemluvil, tak jaly ho ty divné věci, tak dívčin pobyt drah mu byl;

leč přítel kynul; bez odkladu děl: „Staniž se, jak osud chtěl –“ a volal paní na poradu: „Jak s Evkou, již tak rád jsem měl?

Raď přece, koho poslat’ máme, tys vetcha juž, já nejsem mlád; snad syna průvodcem jí dáme – vždy měl ji jako sestru rád,

ba zdá se mi, že více mnohem, a děvče hocha rovněž tak – ať zprovodí ji s Pánembohem...“ A tvář mu zakryl žele mrak.

Kde Ivan však, kde Eva jesti? Šli s listem přítelovým ven, tam u kříže jsou na rozcestí, jejž věkovitý skrývá klen;

vždyť přemnoho si mají říci, než rozloučí se... „Tož je nech!“ A měli zvlhlou zřítelnici, a na rtu zachvíval se vzdech.