Jsem větví českých bohatýrů,
již ondy ovládali svět,
jimž hladký pluh byl trůnem v míru
a žezlem otka, řádem květ;
jichž stolem lučné byly drny
a baldachýnem svěží štěp
a rodným znakem, bez poskvrny,
zbraň otcův: okovaný cep.
Mým dvořanstvem jsou zpěvní ptáci,
mým krasosadem šumný bor
a světlem při veškeré práci
skvost slunce a mé ženy zor;
mým hradem krov je rodné chaty,
mým hodem vlastních rukou chléb,
však nade všecko je mi svatý
znak otcův: okovaný cep!
Štít ovšem jednoduchý trochu;
jeť bez helmu a různých per
a bez peřestých fafrnochů
a bez řádův a bez titěr;
a nemá pospod hříčky slovné –
nač taký ledabylý klep –
mým heslem je: „Všem právo rovné,“
mým znakem: okovaný cep.
A znak ten zachovám svým dětem –
snad také písní pěkný tlum –
a dudati-li půjdou světem,
vždy hostinný si najdou dům;
vímť, dost že nástrah bude místy,
leč pro ty dudák hluch a slep,
až za hrob zachovám si čistý
znak otcův: okovaný cep!
Mé děti nepomísí krve
s tou dobrodružnou cháskou Čech,
jež věšela mi bratry prve
po cestách, vsech i po městech;
ty shnilé přiběhlické rmuty
jim nerozohní srdce v tep,
čist bude můj, jak v zlatě kutý,
znak otcův: okovaný cep!