Nad kvetoucím za vsí hlohem
plno ptačích zvuků;
zdřiml jsem tam: „Světe, s Bohem!...“
Sen mi podal ruku.
Prováděl mne v různém kraji;
zřel jsem vlastní tváří,
jak si vážní lidé hrají,
jak se rvou a sváří.
Prapodivné zhléd' jsem věci
v dědinách i městech:
mladé muže shrblých plecí,
s parasoly v pěstech.
Ti jak ptáci lítat chtěli,
oni kulhat v chůzi,
a co jedni bílým měli,
černým měli druzí.
Místo činů rostly pletky;
velicí i malí
pro ty nejbídnější cetky
do krve se rvali.
Zřel jsem pány smavých tváří,
ale hluchých uší,
mnoho citu v kalamáři,
ale málo v duši.
Žáky s nizoučkými čely,
nač jim vyšších třeba?
vždyť měsíčkem rohlík měli,
sluncem pecen chleba.
Divné kraje! Já se věru
plnýma smál rtoma...
Procitnul jsem v raním šeru...
Kde to jsem?... Či doma?