Pošumavský dudák –
dávno, dávno tomu –
hrával v celých Čechách
u chýšek i domů.
A kdy tesknil dudák
a kdy smuten býval,
třeba v šírém poli
zadudal a zpíval.
Kdysi k městu kráčel
v horských hvozdů stíně,
pod keř usedl si,
dudám ustlal v klíně.
Jeli mimo páni,
zbrojnoš cizák s nimi,
dudák myslí bloudil
v dálce mezi svými.
A že po rozkazu
nehrál jezdcům k vůli,
s posměchem mu zbrojnoš
rozťal dudy v půli.
Rozťal zvučné dudy,
rozťal snivou hlavu,
jak to zvykem druhdy
při žoldáckém davu.
Vzkřikl dudák žalem,
zasténaly dudy –
večer, sluncem zlíbán
skonal zpěvák chudý.
Ale od té doby
neměl zbrojnoš stání:
ustavičně slyšel
kmetí naříkání.
Kamo uchýlil se,
všude ho to hnětlo,
kde však dudy rozťal,
samé kvítí kvetlo.