Odletěla horda větrů nájezdníků,
po březnovém sněhu květů čeká lán;
po žabce sáh' štěpař, po vosku a lýku,
a juž v půdě stojí stromek zočkován;
výhonky jsou svěží; jen až vláha skane,
rozloží se štípek... Kéž se štěpem stane,
pod kterým by všecko pělo otců řečí
písně, jejichž krásou děd byl odchován!
Pod jehož by krovem otec s jarým synem
přiklepával kosu, přitužoval cep,
nejen ke žni, také na hon za zlosynem,
který jazyk bere, vědomí i chléb;
kéž by z toho kmene rozložitých snětí
pluh i topor zdárné urobily děti,
nežli opojeny sladkým lásky vínem
ruku v ruce vyjdou v žití dálnou step!