Dne příchodu noc vyčkávala v touze,
a když se blížil, unylá a zvadlá
mrouc, místo sebe zlatou růži pouze
na jeho srdce kladla.
Tu při nachové kráse slunných pršků
tys na stromě se zjevil tajným sletem –
či na stepilém stromu toho vršku
vzrosť zvučivým jsi květem?
Jak snivých houslí mluva dojímavá
z tvé hrudi zkropené se píseň chvěla,
a štěstím vyrůstala sosna tmavá,
že tebe hostem měla.
Zřel na tebe jsem, drozde můj, i sosnu,
bych duchem zhlíď, jak v jiskrnatých bodech
ty zvuky tvoje vnikaly jí do snů
po drobných jehlic svodech.
A viděl jsem, že mládne sosna stará,
že od kořene do hlavy až pučí,
že v nitru jejím upomínka jará
tvou ladnou písní zvučí.
Tvůj zpěv v cit divný vždy mé srdce vzruší,
jak zapadlou bych bloudil mládí nivou
a čarné housle zpívaly mi v duši
o mládí píseň tklivou.
Myšlenky steré v hlavě se mi rojí,
že sosna s tebou mře a s tebou žije
a její nitro věčnou krásou pojí
tvé zvučné melodie.
A nelze ubránit se citu tomu –
tak tajemný je myšlenek mých příval –
že housle mohou být jen z toho stromu,
na němž jsi ty dřív zpíval.
A na houslích-li v sladkých zvuků tísni
strun která pukne, v tvář mi slzy skanou;
mnímť, že jsi někde při nadšené písni
paď zrádnou střelce ranou.