Drotaři, drotaři,
vy trenčanské děti,
sletíte se srubu
jak hejno holubů
na daleké setí.
Ach srdénka moje,
mně ne do bavení,
když na vás pohlednu,
zapláči a blednu
jak sníh při tavení.
Jak jste vy se pěkně
obřadili v cestu,
jak když šuhaj s hory
za růžové zory
jede pro nevěstu.
Divná to nevěsta,
bída neveselá –
přikrade se tiše,
jako deštík s výše,
zlíbat vaše čela.
Ó ta pěkná čela
zle jsou vyznojena,
a ta zpěvná ústa
musí prosiť zhusta
nebožácká věna.
Ach bože, přebože,
zamořen jsem celý,
vždyť nevíte ani,
kde vás osud raní
a kde mříť povelí.
Nevíte, kdo padne
v chorosť živobytí
a který z daleka
tam, zkad Nitra stéká,
na křídla se chytí.
Ó bože, přebože,
jak mně o vás žalno,
vždyť ani nevíte,
kamo poletíte
a kde vám nekalno!
Jaj nevíte žádný,
v nedohledné šíři
kde smrtlivý střelec
na pěkný krdělec
karaběnkou míří.
A netuší žádný,
koho si vybéře
do svojí světlice,
která nemá více
okna ani dvéře.