Nechytil jsem praničeho
popěvků svých hebkou sítí,
jenom tebe, milá ženo,
a to naše milé kvítí,
naši Lidku;
nedbám, však jste za to nyní
každou v mojí malé síni
pozlatily zídku,
drahé duše!
Ze všad plno slunné záře,
kam má noha kročí,
světla do ní nasypaly
čtyry černé oči,
čtyry skvosty;
jak se vámi chlubím mile,
vítávám-li šťastné chvíle
nahodilé hosty,
drahé duše!
A tak ke mně léta běží
klidně, až mne zmaří; –
nechť mým písním přec v té sínce
tajemně se daří:
stále kvetou,
snad že mi je – nevím ani –
do těch prosivělých skrání
vaše ruce pletou,
drahé duše! –